Koučink fakt až na dřeň
V prvním květnovém koučinku se mi Nela otevřela na maximum. Napsala pro vás, jak sezení vnímala, co si díky němu uvědomila a jaké má díky koučinku Emočních rovnic výsledky.
Sednout si a vypsat se z posledního sezení s Marcelou mi tentokrát trvalo o něco déle. Když mi na první schůzce říkala, že někdy její klienti popisují stav po koučinku jako lobotomii, přišlo mi to vtipný. A ejhle, už vím, co tím myslela. Ale vezmu to popořádku. Koučink má svůj postup. Na začátku opět hodnotíme, jak se cítím ve všech důležitých oblastech života - vztahy, peníze, práce, zdraví... Snažím se před setkáním o ničem moc nepřemýšlet, aby mi rozum nenamluvil, že je přece všechno v okáčku, pane Ducháčku, že se přece všechno musí neustále zlepšovat a přece nepřiznám, že se něco z plánů, které jsme s Marcelou vytyčily a do kterých jsem se pustila, nevydařilo. Ale to by zas byl ten strach z chyby, kterej by ten hezky se rozjíždějící vlak zastavil nouzovou brzdou někde v prérii, kde si sice člověk na chvilku vydechne, že uf, klid, bezvětří, ale k čemu to? Naopak, když se něco nepovede, má to třeba ještě jiný důvod. Jinou kolejničku v palici. Pěkně zrezlou, výhybka se zadrhla. Ale když se za ní zabere ve dvou, ona povolí, nezbeda jedna.
Takže nepřemýšlím, upřímně střílím pocity od 0 do 10 (od úplně špatně po absolutní labůžo). Pak si vývoj můžete hezky zkouknout v grafech na webovkách Aleše Kaliny, které se jmenují Můj koučink. Je fakt jen váš. Přístup do něj máte vy a váš kouč. Jako malá jsem si psala deník, tohle mi to trošku připomíná, tak hezky :). A jak si každý den zapisuju, co jsem dělala, co mi bylo příjemný, kdy mi bylo báječně, jak jsem se plavila na vlně úspěchu a kdy to ve mě řvalo, že tohle néééé, tohle nechci, to se mi nelíbí, tohle mě zabolelo a tohle mě na....štvalo nepřetržitě, na to se Marcela při koučinku dívá a pěkně ze mě chca nechca tahá moje cestičky v hlavě. Někdy jsou klikatý a trošku to dře, říct proč to či ono tak "mám". Proč je třeba tak těžký, mít se rád? Hm? Proč a proč a proč? Někdy jsou ty cestičky zaplevelený jen trochu a někdy tam zarost plevel s tak tuhým kořenem, že se za jedno odpoledne ani mým rýčem od Fiskars nedá zdolat.
Emoční rovnice, nebo-li ty moje "cestičky" si s Marcelou odsouhlasíme, pak je doma v klidu otáčím do pro mě kýžený formy. Tu pak opět společně na dalším koučinku kontrolujeme a pilujeme tak, aby byly použitelný, pro moji beraní hlavu přijatelný a ne nějaká vzdálená Fata morgana, nad kterou by beztak jen mávla rukou s tím, že tohle, děvče, to se ti teda nepodaří/to si nezasloužíš/to by sis musela jináč odmakat :).
Slíbila jsem vyhodnocování mojí cesty díky koučinku a podpoře Marcely, tak hurá (hurá pro mě, a třebas by se to šiklo i u vás) na to:
posiluju si umění (a že to je vyšší dívčí) říkat "ne", teď každý den, když něco nechci, řekněme, že vlezu do obchodu a dřív bych si koupila aspoň něco, aby "se neřeklo", teď řeknu, co potřebuju a když nabídka neodpovídá poptávce, s úsměvem odmítám a loučím se a světe zboř se, zatím mi hlavu nikdo neukous :) A ta dovednost tím sílí.
učím se stanovovat si hranice - respektive si je uvědomovat - krom pocitu, že tohle se mi nelíbí, mi pomáhá si jasně spočítat (čas, energii, peníze...), porovnat si v hlavě, co se po mě chce a zda je mi v tom dobře, jestli je to pro mě fér nebo jestli už je to z mé strany (zas) situace, že jdu přes sebe. A abrakadabra, zas se ten svět nehroutí, ačkoli já teda skoro omdlívám :)
přijala jsem myšlenku, že aby moje tělo a mysl mohly fungovat, je záhodno se o ně starat, a ne je ždímat jak automatku
Heuréka pro mě byl poslední bod výše. V té šedé teorii je to přece jasný, to tisíckrát omletý "nejdřív nasaď masku sobě, pak dítěti/druhému". Bla bla... to dá přece rozum, no ne? No u mě očividně ne :). Tu masku, tu bych si nasadila. Ale že bych si třeba odpočala? Že bych dala přednost svým prioritám? Že bych si v klidu sedla k už tak neduhy na max ořezanýmu jídelníčku? Že bych si došla třeba na masáž, když mám věčně zatuhlej krk a pěkně pak papám růžový brufíky, páč mě z toho třeští hlava? Hm. Přitom u takovýho auta si hledím gum s pořádným vzorkem. Pojistku mám famfárovou, čerpám naftu kvalitní, táta mi každý zavrnění volantu zkontroluje... Olej měníme častěji než je předepsáno, aby to hezky jezdilo a vydrželo. Rozvody mám v cajku, filtry nový, flešku s muzikou projetou antivirem... U jednoho fára se mi na dálnici kdesi za Halle rozskočil motor. Pominu příběh o dešti, zimě a klepajícím se psím kamarádovi, slzu společně utřeme určitě ještě mockrát :). Long story short. Motor jsme vyměnili. A to auto už nikdy nejelo tak, jako předtím. A poučení pro mě? Díky týhle rozpravě s Marcelou jsem si uvědomila, že moje tělo není samozřejmost a stroj, kterej musí poslouchat a musí plnit na 120 % :). Zatím jsem ve fázi úžasu nad svým objevem a budu se dál učit, jak s tím naložit.
A proč vlastně to byl koučink na dřeň? Dostaly jsme se k mým nejtemnějším vzpomínkám. O kterých jsem do tý doby nikomu neřekla, ani sobě. Zčásti asi z pocitu studu, zčásti z pocitů viny. Něco bylo z dětství a něco z takové řekněme rané dospělosti. Situace, který jsem vůbec neukočírovala a hlava si je drží pěkně v mlžným oparu. Ale on prostě ten největší hnus musí pryč, aby se dalo do čistýho záhonku zasadit něco, co dobře poroste.
Takže motto týdne pro mě je: "chilli holiny"! aneb čerstvý vzduch, přírodu, sekačku, spoustu semínek a taky závěsnou houpačku, dát si kopýtka hore a mít se taky trochu ráda :)
