Cítím se ve vztahu sama. Proč tedy nedokážu odejít?

„Partnera mám. A přesto se cítím sama.“

Mám partnera. Bydlíme spolu. Spíme vedle sebe. Fungujeme.

A přesto se stále častěji cítím, jako bych vlastně žila sama.

On má svoji práci. Vím, že toho má hodně. Pak má sport, svoje zájmy, telefon, sociální sítě.

A já?

Já jsem přece jeho partnerka. Jeho láska. Jeho parťák. Nebo jsem alespoň bývala.

Dříve jsme si spolu užívali. Smáli jsme se, povídali si, chodili na kávu, do lesa, na výlety. V létě jsme plavali v písáku. Někdy mi jen tak přinesl kopretiny.

Nešlo o kopretiny.

Šlo o to, že si na mě vzpomněl. Že jsme se na sebe těšili. Že jsme byli „my“.

Jsme spolu, a přesto se cítím ve vztahu sama

Dnes přijde domů unavený.

„Promiň, teď toho mám v práci opravdu hodně.“

Já to chápu. Jenže tohle náročné období trvá nějak dlouho.

Pak potřebuje vypnout. Sport, telefon, sociální sítě, televize. Někdy sedíme vedle sebe na jedné sedačce, a přesto mám pocit, že je každý úplně někde jinde.

Občas spolu spíme.

Ale mně nechybí jen sex.

Mně chybí on.

Chybí mi naše povídání. Smích. Společný výlet. Obyčejná káva. To, že se mě zeptá, jak mi je, a opravdu bude chtít slyšet odpověď.

Chybí mi pocit, že jsem pořád člověk, se kterým chce sdílet svůj čas a život.

Někam se ztratilo naše „my“.

Proč tedy neodejdu?

Tuhle otázku si pokládám také.

Když jsem tak nešťastná, proč pořád zůstávám?

Protože za námi jsou společné roky. Domov. Možná děti. Rodina. Přátelé. Vzpomínky. Zvyky. Život, který jsme spolu vybudovali.

A někde ve mně pořád žije vzpomínka na nás dva, když nám bylo dobře.

Možná stále čekám, jestli se ten muž, se kterým jsem se smála a který mi nosil kopretiny, ještě nevrátí.

A pak je tu strach.

Co když odejdu a budu sama?

Co budu dělat večer? S kým pojedu na dovolenou? Co když už nikoho nepotkám? Co když mi bude ještě hůř než teď?

A tak zůstávám.

Bojím se, že po odchodu zůstanu sama. A přitom se sama cítím už teď.

Vím, že takhle žít nechci. Ale ještě neumím odejít.

Možná právě tahle věta vystihuje nejlépe, kde se nacházím.

Nejsem připravená sbalit kufr a odejít. Možná ještě doufám. A možná už ani nedoufám, jen zatím nemám sílu udělat další krok.

Vím jen jedno:

Nechci dalších pět nebo deset let žít vedle člověka, kterého miluji, a cítit se přitom sama.

Nemusíte se rozhodnout dnes

Pokud jste se v tomto příběhu poznala, nemusíte se dnes rozhodnout, zda zůstat, nebo odejít.

Pokud ve Vás otázka „zůstat, nebo odejít“ žije už delší dobu, možná Vám pomůže i článek Nevím, jestli se rozvést. Jak poznat, že je čas odejít?

Začněte něčím menším.

Začněte se vracet sama k sobě.

Ke svým lidem. Ke svým zájmům. Ke svému času. K věcem, které Vám dělají radost.

Začněte znovu stavět také svůj vlastní život.

Ne proto, abyste se naučila snášet osamělost ve vztahu. Ale abyste jednou nestála před volbou: „Buď zůstanu s ním, nebo nebudu mít nic.“

Až budete mít znovu také svůj život, možná dokážete mnohem svobodněji odpovědět na otázku:

Zůstávám, protože s tímto člověkem opravdu chci žít? Nebo proto, že se bojím života bez něj?

A pokud si na ni právě teď neumíte odpovědět sama, nemusíte v tom zůstávat. Někdy pomáhá už to, že to všechno můžete nahlas říct někomu, kdo Vás vyslechne.